Pírko s textem
Japonská zahrada
„Musíš věřit sám sobě a svému snu, který chceš žít.“
John Winston Lennon

Komunikujeme správně?

Mnohokrát jsem se v průběhu svého života ocitla v situaci, kdy jsem si uvědomovala, že by vzájemná komunikace mohla probíhat jinak, kdyby … (byla méně emotivní, více otevřená, bez útoků, s více zájmem o druhého atd.) Jistě i Vy máte podobnou zkušenost.

Až mnohem později, když jsem se komunikací začala zabývat blíže, jsem pochopila, co tehdy mohlo situaci vyřešit nebo alespoň zjednodušit. Jsou to zásady nenásilné komunikace, princip transpozice a zachování si „chladné hlavy“.

Na následujících řádcích jsem pro Vás shrnula hlavní zásady pro empatickou komunikaci, tj. takovou komunikaci, kdy k sobě navzájem přistupujeme jako rovnocenní partneři, s respektem, bez předsudků a subjektivního hodnocení, s opravdovým zájmem o druhého a o dosažení vzájemné shody.

Ve vzájemné komunikaci s druhými lidmi nás především zajímají následující otázky:


Nejprve se zaměříme na to, jaké jsou nejčastější chyby při naší komunikaci s druhými lidmi. Když se nad nimi zamyslíte, určitě si řeknete: „Jé, vždyť tohle jsem nedávno udělal/a také!“ nebo „Zrovna včera jsem tohle řekl/a, a hned z toho byla hádka!“. Co mnohdy děláme a ani si neuvědomíme, že si tím při komunikaci s druhými lidmi škodíme:

Domýšlíme si, co druhý říká. Když nám není úplně jasné, co nám druhý člověk chce říci nebo co od nás potřebuje, tak se nezeptáme, ale sami si vytvoříme „vlastní scénář“. A potom se divíme, proč jsme se nedokázali domluvit.

Hodnotíme slova a chování druhého. Když někomu řeknete: „Štveš mě!“, „Tohle může říci jenom …!“, „Radši toho nech! Udělám to sám/sama.“, jak se k Vám bude druhý člověk chovat? Ano, bude cítit nedostatek respektu, bude zklamaný nebo rozzlobený.

Předpokládáme dopředu, co ten druhý udělá. Věty, které si říkáme: „Ten/ta bude naštvaný/á.“ nebo „Tak to se mnou nebude souhlasit.“, často ovlivní výsledek rozhovoru, protože už dopředu „počítáme“ s určitým výsledkem a také, aniž si to uvědomíme, se podle toho chováme.

Zobecňujeme (vždycky, pokaždé, nikdy). Je Vám to povědomé? Kolikrát jste někomu řekli: „Vždycky máš nějaké námitky!“, „Pokaždé Ti to musím připomínat!“, „Nikdy to neuklidíš!“, atd.? Samozřejmě na Vás reagoval negativně a mnohdy došlo k hádce.

Ovlivňují nás předchozí negativní zkušenosti (s daným člověkem, s někým jiným v podobné situaci). Když si už dopředu říkáte: „Zase se pohádáme.“ nebo „Nedokážu se s ním/ní dohodnout.“, jak myslíte, že to dopadne? Přece tak, jak jste si „naplánovali“. A proč? Sami jste si ovlivnili Vaše chování a tím i Vaši komunikaci s druhým člověkem

Dáváme ultimáta. Myslíte si, že dosáhnete shody s druhým člověkem, když s ním budete komunikovat např.: „Pokud to nebude tak, jak já chci, tak s tím nebudu souhlasit.“? nebo „Uděláš … (to a to) nebo …!“. Nikoliv. V takovém případě se druhý člověk nebude cítit jako rovnocenný partner a vzájemná komunikace nebude založena na respektu.

Hodně nám vzájemnou komunikaci usnadní, když si představíme sami sebe v situaci toho druhého, tj. zkusíme si v duchu „obléci jeho kůži“. Říkáte si určitě: „Copak je to možné? To přeci nejde! To by znamenalo předpokládat výsledek.“. Stát se „tím druhým“ opravdu nejde. Co je ovšem možné, je představit si sebe sama v takové situaci, kdy Vám někdo druhý říká to, co Vy se právě chystáte sdělit jemu. Pomohou Vám následující otázky:


Tyto otázky si můžeme položit i v případech, kdy chceme lépe pochopit, co nám někdo druhý říká. Můžeme tak lépe reagovat na jeho slova a ptát se ho přesněji na obsah sdělení. Nejvhodnější je použití tohoto postupu v případech, kdy se chceme vyhnout konfliktu nebo chceme zjistit podstatu sdělení (např. obecně řečená kritika bez uvedení, s čím ten druhý konkrétně nesouhlasí nebo není spokojený).

Jak bychom měli postupovat, aby naše komunikace s druhými lidmi probíhala na základě vzájemného respektu a porozumění? Je to jednoduché, a přesto na to často zapomínáme.

Popisovat situaci (slova nebo chování druhého). Pokud nesouhlasíte s tím, jak s Vámi druhý člověk mluví nebo s jeho chováním, popište konkrétně, co byste chtěli změnit, ale nehodnoťte. Např.: „Cítím se nepříjemně, když přede mnou používáš vulgární výrazy.“

Popsat svoje pocity (jak se cítím). Pokud ve Vás druhý člověk vyvolal negativní pocity (zlost, lítost, zklamání), řekněte mu to. Např.: „Jsem zklamaný/á, protože jsi slíbil/a, že zatelefonuješ a neozval/a ses.“

Ptát se, jak to druhý myslel, případně parafrázovat. Pokud jste druhého člověka nepochopili, co chce, abyste udělali, nebo co Vám chtěl říci, tak se ho zeptejte. Nebo mu řekněte, jak jste ho pochopili Vy. Můžete použít např.: „Pokud tomu dobře rozumím, tak s mým návrhem nesouhlasíte.“

Přesně říci, co chcete, aby se stalo. Pokud chcete, aby druhý člověk něco udělal nebo změnil, tak mu popište, co od něj chcete. Např.: „Mohl/a bys, prosím, zítra odvézt auto do servisu?“

A samozřejmě vždy dejte druhému člověku prostor, aby také on mohl říci, jak vnímá danou situaci, jak se cítí a co chce.

Pochybujete o tom, že Vám použití těchto principů může pomoci? Nebo se domníváte, že budete na své okolí působit neprůbojně? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že poznání vlastní pocitů, schopnost přesně říci, co chci a současně respekt k druhému a porozumění jeho pocitům a potřebám Vám velmi obohatí život. Zkuste to a sami uvidíte!