Vladimír Vysockij: Píseň o kamarádovi

Básně-písně Vladimíra Vysockého pro mne vždy budou spojeny s obdobím na prahu dospělosti, kdy jsem se s nimi setkala poprvé. Zaujaly mě svou otevřeností a hloubkou. Vysockého přednes s jeho vlastním kytarovým doprovodem mě fascinoval opravdovostí vyjádřených pocitů.

Následující báseň-píseň zdůrazňuje význam kvalitních mezilidských vztahů – vztahů, kdy si můžeme věřit a spolehnout se na sebe navzájem; vztahů, jejichž kvalitu prověří krizové okamžiky. Mnohokrát jsem se v životě přesvědčila, jak je tato báseň-píseň pravdivá a jak jsou takové vztahy důležité.

„Když stane se, že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě můžeš na něj dát –
vezmi ho do hor, uvidíš!
Nechystej mu tam žádnou lest,
jenom si zkuste skály zlézt,
ať víš, s kým máš tu čest.

Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět –
pak je to jasné, nech ho být!
Jen ať se vrátí – vždyť to víš:
s takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš.

Když ale zuby zatíná,
vzteká se, přitom šlape dál,
nezřítíš se s ním z žádných skal –
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.
Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj!

Překlad: Jana Moravcová

Zdroj: Vladimír Vysockij, Lidové nakladatelství, Praha 1988, str. 77