Vladimír Vysockij: Naděje

Mám ráda hory: pro jejich krásu, hrdost i nepřístupnost. Jen tomu, kdo je respektuje, odhalí svá tajemství a umožní cestu k cíli. A od mládí obdivuji horolezce – jejich odvahu, houževnatost i pokoru ve vztahu k přírodě.

Následující Vysockého báseň-píseň je oslavou nezdolnosti a vytrvalosti člověka. Tak jako horolezec zdolává překážky na své cestě k cíli – na vrchol hory, tak i každý z nás musí na své životní cestě překonávat nesnáze, nástrahy a nezdary, aby dosáhl svého cíle – naplnění svého snu. Ať je pro Vás Vysockého „Naděje“ povzbuzením!

„Už se mi ruce nechvějí.
Výš je můj cíl!
Už nemám strach. Mám naději –
a s ní dost sil.

Už nevím, proč bych čekal dál.
Zkusím zas jít.
Vždyť na každý štít bych si přál
sám vystoupit.

Cestu, co nezná lidský stín,
před sebou mít,
vrcholům nepokořeným
vzít jejich klid.

Kdo nedošel – to ví jen sníh,
ten jména zná.
Ze stezek neprošlapaných
jedna je má.

Po úbočích žhne modrý led
jak v plameni.
Kdo vydechl tu naposled –
ví kamení.

Má touha vstává k životu
jak z rudy kov.
Upřímně věřím v čistotu
sněhu i slov.

Čas přejde. Cenu oněch chvil
znát budu dál.
Sám nad sebou jsem zvítězil
tam vprostřed skal.

Mráz blahopřejný telegram
psal do ledu.
A kdy to bylo? Ví bůh sám.
Snad ve středu.“

Překlad: Jana Moravcová

Zdroj: Vladimír Vysockij, Lidové nakladatelství, Praha 1988, str. 70