„Nenásilná“ komunikace

Ve svém životě se stále setkáváme s lidmi. A různě si s nimi rozumíme. Asi by se nenašel nikdo, komu by bylo lhostejné, jak působí na druhé lidi nebo jak s nimi vychází. To, jak se chováme navenek k druhým lidem je ovlivněno nejen tím, jak se chovají oni k nám, ale také tím, jak se chováme my sami k sobě.

Podstatou nenásilné komunikace je navázání kontaktu s ostatními lidmi i se sebou samými způsobem, který rozvíjí naši vrozenou schopnost vcítění se. Principy „nenásilné“ komunikace vnáší do vzájemné komunikace úctu a kooperaci a napomáhají řešení konfliktů. Osvojení si principů „nenásilné“ komunikace nám umožňuje uvědomovat si svou odpovědnost za to, jak se chováme, myslíme a cítíme. Učí nás, jak vnímat, jak vyjádřit své pocity a potřeby a jak požádat druhé o naplnění našich potřeb. Současně nás také učí, jak vnímat a přijímat pozorování, pocity, potřeby a žádosti druhých lidí.

Duchovním otcem metody „nenásilné“ komunikace (NVC – nonviolent communication) je Marshall Rosenberg. Považuji za velmi inspirující, jak člověk, který v dětství zažil šikanu a násilí vzhledem ke svému původu, dokázal vytvořit metodu, jejímž základem je empatie.

Empatie je chápána jako respektující porozumění tomu, co druzí prožívají. Je třeba, abychom zaměřili všechnu svoji pozornost na sdělení druhého člověka.

Proces NVC má 4 fáze – pozorování, pocity, potřeby, prosba a 2 části - upřímné vyjádření a empatické přijetí.

Pozorování v procesu NVC znamená, že popis situace či skutečnosti probíhá bez hodnocení pouze vyjmenováním jednotlivých faktů.

Vyjádření pocitů tak, že jasně a konkrétně rozpoznáme a pojmenujeme vlastní emoce, nám pomůže navazovat kontakty s druhými lidmi. Je zásadní se naučit rozlišovat mezi skutečnými pocity a myšlenkami.

Potřeby jsou odrazem našich pocitů. V procesu rozvíjení své emocionální odpovědnosti si uvědomujeme, že nejsme odpovědni za pocity druhých, přijímáme plnou odpovědnost za své vlastní pocity a současně si uvědomujeme, že naplňování našich potřeb nesmí být nikdy na úkor naplňování potřeb druhých.

Prosba by měla být vždy vyjádřena jednoznačně a pozitivně. Záměrem není měnit druhé lidi a jejich chování, aby bylo po našem. Cílem je vytvářet vztahy založené na upřímnosti a empatii, které nakonec naplní potřeby všech.

Osvojení si těchto principů z nás neudělá neprůbojného a poddajného člověka. Ani to není podpora sobectví a sebestřednosti, ale právě naopak – uvědomění si svých pocitů a potřeb i pocitů a potřeb druhých lidí, plná odpovědnost za své emoce i činy a pozitivní vnímání toho, co se kolem nás děje, vede k většímu vcítění se do druhých a tím k lepší vzájemné komunikaci a lepším mezilidským vztahům.